UMĚLECKÁ FORMA VYSVĚTLENA
Co je kabuki? Počátky a dva herecké styly
Kabuki vzniklo na korytě řeky v Kjótu v roce 1603 a rozdělilo se do dvou stylů – aragoto a wagoto. Zde je návod, jak toto staleté stylizované drama skutečně funguje na jevišti.
Prohlédněte si vstupenky do Kabukiza na GetYourGuide ↗Divadelní forma zrozená na říčním dně
Kabuki se tradičně datuje přibližně do roku 1603, kdy performerka jménem Izumo no Okuni začala inscenovat nekonvenční tance na vyschlém korytě řeky Kamo v Kjótu. Její soubor mísil tanec, komické scénky a odvážné kostýmy a tento styl si rychle získal obrovskou oblibu mezi běžnými obyvateli Kjóta – v ostrém kontrastu s usedlejším divadlem Nó, které v té době existovalo pod patronací aristokracie. Konkurenční společnosti její formát rychle okopírovaly a během jedné generace se kabuki rozšířilo do dalších velkých japonských měst, včetně Eda, města, které se později stalo Tokiem a nakonec domovem divadla Kabukiza.
Dva soupeřící herecké styly se vynořují na scénu.
Na přelomu 17. a 18. století se kabuki rozdělilo na dvě svébytné herecké tradice, které podobu tohoto umění formují dodnes. Aragoto („drsný styl"), rozvinuté v Edu hercem Ičikawou Sandžúróm I. přibližně v letech 1680–1700, upřednostňuje bombastické, nadživotní hrdiny, přehnané postoje a výrazný červený či modrý kumadori make-up. Wagoto („jemný styl"), rozvinuté ve stejném období v regionu Kjóto–Ósaka hercem Sakata Tódžúróm, dává přednost něžnějšímu, přirozenějšímu herectví vhodnému pro romantické a komorní příběhy, s minimem těžkého líčení a vycpávaných kostýmů, jimiž je aragoto proslulé. Oba styly vyrůstaly z odlišného regionálního publika a vkusu a toto geografické rozdělení dodnes ovlivňuje, jak jsou určité hry obsazovány a inscenovány.
Proč tyto styly mají význam i dnes
Jediný kabuki program se může během jednoho odpoledne pohybovat mezi oběma tradicemi – a vědět, jaký styl právě sledujete, mění způsob, jakým čtete jeviště. Zamrzlá póza mie hrdiny stylu aragoto má diváky ohromit čistou divadelní silou, zatímco scéna ve stylu wagoto odměňuje pozornost drobnými, zdrženlivými a realistickými gesty. Kabukiza, postavená v historickém srdci Eda, má obzvláště silné vazby na odvážnější tradici aragoto, ačkoli moderní programy zde stále pravidelně zařazují kusy ve stylu wagoto pro kontrast a pestrost v rámci jednoho dne představení – návštěvníkům tak nabízejí užitečný přehled celého stylového rozpětí během jediné návštěvy.
Stylizace nad realismem
Co oba styly spojuje, je záměrné odmítnutí naturalismu. Dialogy jsou přednášeny formálním, rytmickým spádem namísto běžné řeči, pohyb je choreograficky propracován až do detailů prstů a zápěstí a hudba z ansámblu na jevišti či mimo něj podkresluje téměř každou scénu, signalizuje příchody, souboje i emocionální vrcholy. To je záměr — kabuki byl od samého počátku koncipován především jako podívaná, jejímž cílem je povýšit emoce a drama do měřítka, kterého běžné, naturalistické herectví prostě nedosáhne, a to ani ve scénách čerpaných z všedního rodinného života, nikoli pouze z legend či historie.
Živá, uznávaná tradice
Kabuki je organizací UNESCO uznáno jako nehmotné kulturní dědictví lidstva a patří k pouhé hrstce japonských scénických umění, která se tímto statusem mohou pyšnit. Zůstává živou tradicí, nikoli muzejním exponátem – nové inscenace, generační změny v obsazení i moderní kabuki adaptace mangy a filmových předloh se uvádějí po boku staletých klasik, takže program v divadle Kabukiza může v kterémkoli měsíci nabídnout mix skutečně starobylého materiálu s díly vzniklými za života samotných herců – a divák přitom nemusí jedno upřednostňovat před druhým jako „pravověrnější“.
Stále se rozhodujete, který program zhlédnout?
Zanechte nám svůj e-mail a přibližný termín pobytu v Tokiu – pošleme vám stručný přehled toho, jak kabuki představení probíhá a jak si vstupenky rezervovat.